Vůně domova

Vůně domova

 

Zmínila jsem se, že napíšu o to tom, jak tady na mě ze všech koutů dýchají nejrůznější vůně, které mi připomínají domov. Jsou to takové ty momenty, kdy třebas jdete městem a najednou cítíte vůni z pekařství a vzpomenete si, jak jste s babičkou o sobotách pekli chleba, když jste byli malí. Nebo třebas najdete ve skříni šálu, kterou nosila vaše maminka, přičichnete si a vzpomenete si na to, že takhle voněla?

 

Já mám s vůněmi spojenou spoustu vzpomínek. Vůně věcí a míst jsou jako zářez, který se mi vryje do paměti a už se nikdy nesmaže. A že už tam těch zářezů pár je a že se najednou ohlásí jako vzpomínka na něco, co pro mě je nějakým způsobem důležité, tak o tom vám dnes napíšu.

 

Začnu tak, že když jsem ty tři roky žila ve Finsku, s tolika vůněmi, které mám s něčím spojené, jsem se nesetkávala. Spíše naopak, vše pro mě byly vůně nové, cizí, svým způsobem exotické a musela jsem si dlouho zvykat na to, že spousta věcí voní jinak, než jsem byla zvyklá. Tyto nové vůně si v budoucnu vybavím ve spojitosti s Finskem a jsem zvědavá, kde mě ty vzpomínky zastihnou.

 

To tady v Dánsku je to úplně jiné. Od prvního dne zjišťuji, že tu a tam mám ten opojný pocit, že "tady to voní jako doma". Nemůžu se toho pocitu zbavit a hodně mě to baví. Tak třebas hned první den, když jsem večer, už za tmy, otevřela okno a do obýváku se vlila ta vůně. Vůně tmy a vlhkého teplého podzimního večera smísená s vůní polí. Taková ta plná vůně, že byste se do ní skoro zakousli. Ta vůně mě vzala do náručí a vrátila mě zpět do Holubova, do polí a lesů pod Kletí, kde jsem strávila spoustu let a tak ráda se tam vracím. Protože takhle přesně to tam voní když je večer.

 

Další den jsem si šla zaběhat do nedalekého lesa. Kromě toho, že se teď nemůžu nabažit pocitu objevovatele, když procházím místy, kde jsem nikdy nebyla, se také nemůžu nabažit těch skvělých známých vůní. Ten den bylo teplo, slunečno, podzimně krásně a mě hned, jak jsem vběhla do lesa, pohladila vůně spadaného listí prolitého teplem slunečních paprsků. Skoro až bych si do té teplé peřiny z listí lehla a válela se tam a rozhazovala listy okolo sebe. Ale to by mi klesla tepová frekvence a můj běžecký výkon by vzal za své a tak jsem si to jen představovala.

 

 Hned při kraji lesa mě překvapila další známá vůně, kterou ocení nejeden zapřisáhlý houbař. Vůně hub. Prostě ten moment, kdy jdete a lesem zavětříte jako ohař a řeknete: "Tady musí růst houby, cítím je ve vzduchu." a ujistíte se, jestli je váš houbařský parťák cítí taky.  

 

Téměř denně, když chodím poslední týden z nákupu (do obchodu je to kus cesty), k večeru, v tu dobu, když lidé už přišli z práce domů, cítím z pootevřených oken kuchyní, jak se na ulici linou různé vůně dobrot. "Aha", říkám si, "tady se peče maso", jé a tady o tři domy dál to zase voní jako jablkový koláč a tak cestou domů hádám, co si kdo dává k večeři.  To přeci sami znáte, když jdete po ulici a dostanete chuť na řízek, protože u "Koubů" ho dneska určitě mají k obědu, jinak by to tu u nich takhle pěkně nevonělo.

 

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké vůně jsou ty vaše? Jsou pro vás také tak důležité? Pro mě určitě a myslím si, že svět bez vůní by byl o tolik chudší a nudnější, že si to ani nechci představovat.

 

Přeji voňavou neděli,

Bodlina