Minulý pátek jsem se šla projít do centra našeho městečka. Já nevím, zda název centrum odpovídá těm asi pěti obchodům, respektive jedné ulici. Neměla jsem žádný důvod, ale prostě jsem měla nutkání jít. Znáte to, jakoby vás něco postrčilo. Bloumám ulicí a projíždím věšáky s oblečením, které tady mají vyndané venku před obchody. Hlavně teď jsou všude slevy. Nic na sebe nepotřebuju, ale nedá mi to. Všechno oblečení je děsně studené, úplně se chvěju zimou, když si zkouším halenku. Brr, proboha, proč to mají venku???Však venku dnes mrzne. Nic nenacházím. Nebaví mě to. Ale aspoň jsem na čerstvém vzduchu, říkám si na utěšení. Pomalu se chystám vydat se zpět k domovu a co to...to snad není možný.
Slyším Češtinu. Nevěřím tomu, musela jsem se splést. A tak čekám a šponuju uši. A znovu, ta sympatická osůbka s kočárkem, která projíždí oblečení u sousedního věšáku mluví česky. Povídá si se svým dítkem. Mám neskutečnou radost, projedou mnou hormony štěstí a tep mi vyskočí asi tak na dvojnásobek. Kdo nežil v cizině, nepochopí...Začnu panikařit, musím se dokopat k oslovení, přeci si tuhle příležitost nenechám ujít. A tak se toho chopím. "Ahoj, ty jsi Češka?" a je to:-) Koukáme na sebe jako na zjevení. Mám ohromnou radost, vyměníme si pár vět, potykáme si a vyměníme si telefonní čísla. Zjistíme, že žijeme kousek od sebe a chodíme obě na stejnou jazykovku. Super. Odcházím domů a stále tomu nemůžu věřit.
Zrovna včera jsem měla fakt hodně velký splín a krizi, ze samoty, z toho, že mi chybí přátelé, práce a tak vůbec. Tohle mi opravdu musel seslat někdo hodný a odteď věřím na zázraky:-) A taky věřím na to, že by člověk měl poslouchat sám sebe a když máte nutkavý pocit něco dělat nebo někam jít, tak se poslechnout. Ono na tom něco bude a nikdy, NIKDY nevíte, kdy se stane něco, co třebas může docela změnit Váš život anebo alespoň minimálně pozměnit situaci.
Také jsem si uvědomila (opět), jak je důležité chodit mezi lidi, i když od toho vůbec nic nečekáte a vůbec, ale vůbec se vám třebas nechce. Z mé zkušenosti, štěstí se musí jít napřed. Alespoň trošičku. Kdybych ten den zůstala doma, neměla bych ani tušení, že tu nejsem jediná Češka. Inu, děkuji ti osude:-)
Zítra jdu k Šárce poprvé na kafe a už se hrozně těším, jako malá holka.
V cizině a samotě, na úplném začátku, si člověk uvědomí křehkost a vzácnost vztahů, přátelství, lásky a stane se pokornějším.
Važte si všech přátel, rodiny, jsou důležití.
Bodlina
No comments:
Post a Comment